Galerie, která by neměla k dispozici Hirmetův rám, zpřístupňující obrazy divákům, je v dnešní době ekonomickou sedlinou. Právě tak i náš městský úřad konečně uvolnil příslušnou částku a vybavil městskou galerii alespoň jediným přístrojem tohoto typu.
Stalo se tak prý v zájmu zvýšení turistického ruchu, když středověké popraviště s půlnočními duchy, hrad s bílou paní a hospoda s plzeňským pivem přestaly dostatečně lákat.
Takže teď máme Hirmetův rám jako první v okrese, problémem však je, že jen jediný.
V galerii Václava Jouzy, místního rodáka, který se proslavil sice jen v místním okolí, ale zase nemaloval tak špatně, visí několik desítek obrazů, pohříchu především Mistrova díla. Jen jediné z nich je natolik veliké, že stojí za to k němu přivléct tu bláznivou polámanou konstrukci a donutit tak dvojrozměrný prostor, aby získal i hloubku.
Ten obraz se jmenuje Poprava.
Není to právě krásné jméno pro umělecké dílo, ale znázorňuje nepochybně historickou událost, tedy popravu lapky Šestáka, který kdysi dávno z ekonomických důvodů po dobu několika měsíců přepadával pocestné, až se mu dostalo od spravedlnosti náležité odplaty.
Nešťastník má hlavu již na špalku, kat v masce se ohání obouručním mečem, a v pozadí, za pódiem, přihlíží několik desítek zvědavců; to vše se odehrává před městskou radnicí, jež samozřejmě od té doby získala novou podobu.
Řeklo by se, obraz nic moc, ale Hirmetův rám mu dodával specifické kouzlo.
Něco mě však na tom obraze upoutalo od první chvíle.
Ti lidé tam v pozadí, to byli místní měšťané, které Jouza takto zpodobnil, buď ve snaze se jim zavděčit, nebo se jim vysmát. Skutečnost není důležitá. Mně však zajímal velký váček, visící u opasku jednoho růžolícího otylého pána, který měl oči jen pro katův meč a pranic se o svůj majetek nestaral.
Vlastnosti Hirmetova rámu jsou skvělé, to je všeobecně známo. A ten obraz, ten je namalován tak realisticky, že není možno pochybovat o tom, co váček obsahuje.
Odhadl jsem váček pohledem. Přinejmenším půl kila. Stříbrňáky? Co vás nemá, ten člověk, to byl nepochybně kupec, který se ve městě zastavil, a nenechal si samozřejmě ujít tohle divadlo. A pokud by model neměl ve svém váčku nic, Jouzova fantazie tam už zlato přidala.
Nebude žádným problémem se toho váčku zmocnit.
Aby nikdo nic nepoznal, opatřil jsem si jiný váček, podobný, ovšem jeho obsahem bylo poctivých dvě stě dvoukorun naší tvrdé měny. Víc jsem obětovat pro věc nehodlal, ale věděl jsem, že váček bude muset i po akci působit důvěryhodně.
Pak již nemělo být problémem váčky zaměnit.
Galerie je střežena prabídně, co by tady taky kdo kradl. Vyčíhal jsem si noc, kdy bylo zataženo, a kolem půl druhé jsem snadno oknem vnikl dovnitř.
Hirmetův rám stál u zdi, pochopitelně, v noci není třeba, aby obrazy žily. Přitáhl jsem jej k popravišti, které jsem tušil jen jako temnou masu na temné zdi.
Prostrčil jsem hlavu dovnitř a rázem bylo světlo.
Vše bylo v nejlepším pořádku. Protože Jouza maloval denní výjev, znamenalo to, že v obrazu dokonale uvidím. Musel jsem však spěchat, protože pokud bude Hirmetův rám stát před obrazem déle, mohou nastat komplikace.
Kolem mne bylo zvláštní napjaté ticho. Když jsem se protahoval kolem schůdků popraviště, vysoko nade mnou se blýskal meč, který měl už už dopadnout na nešťastníkův krk, ale jen já jsem věděl, že se tak nikdy nestane.
Tlouštík se už hýbal, ale jeho neživý organismus neposkytoval tolik energie, aby se ubránil bytosti o několik řádů vyšší. Strhl jsem mu váček z opasku.
Šlo to, provázek byl docela chatrný. Tlusťoch zafuněl.
Okolní dav se pohnul a zdálo se, že oči všech začínají místo kata sledovat mne.
Potěžkal jsem váček v ruce. Byl těžký.
Zatřepal jsem jím. Zacinkal.
Otevřel jsem jej a vysypal na ruku několik mincí.
Nade vše pochyby zlato. Jouzo, jsi skvělým malířem. Měl bys mít ve městě pomník, a ne jen pamětní desku.
Uvázal jsem nový váček k opasku překvapeného kupce. Už se mu otvíraly oči, už mě vnímal, už se masité břicho pohnulo, už se zachvěly jeho tlusté prsty, ale váček je zase na svém místě.
Snad na to za chvíli přijde a uklidní se.
Prosmekl jsem se opět kolem popraviště, pod blyštícím se mečem, a když jsem zaslechl z davu nespokojené mručení, protáhl jsem se Hirmetovým rámem zpět do reálního světa.
Netrvalo to déle než dvě, tři minuty.
Odtáhl jsem rám.
Obraz pohasl, opět byla temná noc.
Ostrý zvuk zvonku ohlušoval ušní bubínky.
Trochu jsem se zmýlil, přece jen. Elektronická ostraha, to byla věc, o které jsem nevěděl.
Musím co nejrychleji zmizet, ale zvenku slyším policejní sirény.
Kdyby mě chytili s tímhle váčkem, asi bych nebyl v jednoduché pozici.
Ale pokud mě potkají na ulici jako nočního chodce, kdo mi co dokáže?
Vím o skvělém úkrytu.
Otevřel jsem dveře malé toalety a vhodil váček se zlatem nahoru, do zásobníku splachovače.
A teď rychle ven, stejnou cestou.
Než přispěchal hlídač s klíči, než policajti všechno prosmýčili a než usoudili, že šlo o falešný poplach, byl jsem dávno doma.
Do galerie jsem se v pohodě vydal hned dopoledne. Abych nebyl nápadný, přidal jsem se k výpravě turistů, kteří pohříchu nebyli zahraniční, ale jednalo se jen o zájezd učitelů ze sousedního okresu.
Zatímco hlouček diskutoval před Hirmetovým rámem, já se pokradmu pokusil vstoupit na toaletu.
Bylo obsazeno. Nevadí, teď mohu pár minutek počkat.
Konečně slyším hučení vodopádu splachovače.
Postávám nedaleko a nedávám najevo, jak mě ta místnůstka zajímá.
Už by se měly dveře otevřít a uvolnit mi tak cestu k malému pokladu. Maně mě ta napadá, že by neměl být problém zangažovat některého z šikovných malířů, aby tu a tam namaloval nějaký ten měšec zlata. Je to rozhodně bezpečnější než padělat bankovky.
Slyším vřískat nějakou dámu a na čele mi vyráží mrazivý pot.
Tuším něco nekalého, cosi mi říká, že to, co se teď odehrává v té malé kabince, se až příliš dotýká mých zájmů. Kontrola:
l s c z t y a i e ľ š č ž ť ý á í é Ľ Š Č Ž Ť Ý Á Í É